Až na konec světa....Lisabon

Lisabon, hlavní město Portugalska, místo o kterém se v poslední době hodně mluví. Basetík tentokrát zůstal doma ve svém pelíšku hlídán neteří Lenkou a páníčci sedli do jednoho z posledních letů SkyEurope a odletěli za dobrodružstvím. Lisabon je krásné, tak trochu starosvětské město, kde jezdí žluté tramvajky jako ze začátku 20. století. Řítí se úzkými uličkami z kopce do kopce závratnou rychlostí, za vydatného pištění turistů, kteří skoro vypadávají ven, protože tramvajky nemají okna…

Tramvajka

Z výšky svého podstavce na všechno to hemžení shlíží markýz de Pombal, muž, který v 18. století město po ničivém zemětřesení znovu postavil. A protože to byl milovník geometrie, nechal novou čtvrť Baixa postavit se širokými pravoúhlými ulicemi, které dnes tvoří hlavní obchodní a správní centrum města.

Praça D. Pedro IV. (Rossio)

Santa Justa Elevátor

Lisabon je město s úžasnou atmosférou. Stará čtvrť Alfama, jako jedna z mála, přežila ničivé zemětřesení, a proto dodnes můžeme nejen obdivovat středověké uličky s arabským nádechem, ale hlavně neopakovatelný pohled na město pod sebou.

Alfama

Portugalské azulejos

Skvostem manuelské architektury je klášter Jeronýmů a Belémská věž. Odsud vyplul roku 1497 mořeplavec Vasco da Gama na své objevitelské plavby a tady má i svou hrobku.

Klášter Jeronýmů

Belémská věž

Památník objevitelů

Portugalci jsou velice milí, ale melancholičtí a zádumčiví lidé. Jejich kuchyně je však úžasná. Ryby, ryby a zase ryby. Portugalským národním jídlem je treska (bacalahau). Ta se do Portugalska dostala v 16. století a ještě dnes lidové rčení praví, že tresku je možno připravit na 365 způsobů.

Treska (bacalahau)

Další typickou portugalskou rybou jsou sardinky. Podávají se grilované (sardinhas assadas), jsou daleko větší než sardinky, které běžně známe a jako příloha se podávají vařené brambory a zeleninový salát (a to v takovém množství, že jsem měla co dělat, abych to snědla).

Sardinhas assadas

Nejen rybou živ je člověk a já jsem starý mlsoun... Vyhlášeným zákuskem je lisabonská specialita "pastel de nata" – dortík se smetanovo-vaječným krémem posypaný skořicí. Poprvé tuto lahůdku upekly dvě řádové sestry v konventu Mosteiro Jeronimo. Křehké pečivo z listového těsta nazvaly Pasteis de Belém a recepturu na přípravu žárlivě střežily.  Později se kněží rozhodli na dezertu vydělat a tak roku 1837 vybudovali speciální krámek. Obchůdek, který dostal  jméno Casa Pastéis de Belém, je dnes na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Portugalsko je však proslulé i skvělým vínem „vinho verde“ (zelené víno), likérem z višní a brandy – ginjinhou, ale především vynikajícím portským…

Pastel de nata

Toulavé tlapky

Milujeme cestování. Poznávání nových krajů, lidí, zvyků a kuchyní. Basetík miluje cestování. Ví, že se vždycky jede někam, kde se mu bude líbit (pokud to není podezřele krátká cesta, což znamená veterinu a tam je to fuj!). Několikrát v roce ho páníčci odvezou k tetě Irče a strýčkovi Jírovi na Moravu. Tam je to bezva. Pole, les, zahrada. Kamarád kocour, se kterým na sebe přes okno vyplazují jazyk a taky ten báječný a lahodný fíkus tety Irčy, co tak skvěle chutná.  Když se naposledy vrátil po 14 dnech strávených pod dozorem strýčka Jíry a sestřenky Lenky, pobíháním v Hostýnských vrších, 3 dny doma trucoval, nemluvil s páníčky a balil si „batoh“. Vysedával u dveří, sbíral hračky a chtěl se vrátit. Já nechci domůůůů….! Už aby ti páníčci zase někam jeli.

Jakého pejska? Baseta..????

Když jsme se rozhodli, že si pořídíme štěkajícího člena naší domácnosti, vyvstala otázka jaké plemeno to bude. Byla jsem vždycky milovníkem malých plemen, především jezevčíků. Ovšem tentokrát jsem neuspěla. „To vzteklé, štěkající individuum do bytu nechci, všechno nám rozkouše!", ozvalo se nekompromisně. „ Tak jakého psa by jsi vlastně chtěl?", ptala jsem se. „Šarpeje!“ „Šarpeje??? To je ten s nakrabaceným čumákem? Není trochu velký?“ „Když je šarpej velký, tak co třeba mopse?“ „Mopse??!!! Tu chrochtající, slintající obludu???!!“ „Nikdy!!!“ „Dobře, tak baseta.“

Baset, baset, aha strýček Fido z večerníčků. Ten se smutným pohledem, co umí létat. No, proč ne. Tak baseta. Rozhodnuto. Budeme mít baseta. Rychle jsem si nalistovala stránky o bassetovi, abych věděla, kdo se nám to nastěhuje do našeho nového bytu.

Bassethound, neboli basset, se řadí mezi lovecká plemena. Původem pochází z Anglie, avšak historie sahá až do Francie 16. století k artézsko-normandskému basetovi. Ten byl v Anglii zkřížen s bloodhoundem. Výsledkem je nízkonohý statný honič s dostatkem volné kůže. Basset je mohutné nízkonohé plemeno dosahující v kohoutku výšky do 40 cm. Váha se pohybuje mezi 25 - 35 kg. Bassethound každého zaujme svým dlouhým tělem. Ucho je dlouhé, dosahující ke špičce nosu, je jemné a na omak velmi příjemné. Srst je krátká, vyskytují se v mnoha barevných variantách. Basset je povahou přítulný, milý, kamarádský pes. Není příliš vhodný pro výcvik, jelikož povahou je tvrdohlavý, avšak vycvičit jej není nemožné. Dnešní úlohou bassethounda je hlavně úloha společenská, kterou plní na jedničku. Povahou je klidný, tichý a přátelský. Jeho lovecký původ můžeme stále ještě sledovat na vycházkách, kde jeví velký zájem o zvířecí pachy. Jméno bassethound vyplynulo z jeho hlubokého hlasu – bass. (zdroj: Můj pes)

A tak jsme si pořídili baseta, respektive basetici, kterou naše kamarádka Míša překřtila na baseťátko. Začátkem srpna roku 2007, za krásného letního odpoledne jsme vyrazili i s kamarádkou a jejím autem do hustých hvozdů Vysočiny, až ke Žďáru nad Sázavou, do malé vesničky, do jedné basetí boudičky, pro chlupatou, ušatou basetí holku. Po několika hodinách, dlouhém rozhodování, pár štamprlích slivovice od chovatele (prý aby se nám lépe rozhodovalo), jsme si odváželi ušatého, 7kilového, 2,5měsíčního drobečka jménem Gina. Pejsek mi cestou spinkal na klíně a zavrtěl se, jen když auto nadskakovalo v zákrutech lesních cest. Říkali jsme si, jak jsme si dobře vybrali, jakého hodného pejska to máme. To jsme ovšem netušili jakého raracha jsme si to přivezli.

Zkouška nového pelíšku

Basetí štěňátko je úžasně roztomilý tvor. Malý basetík má čtyři tlapyska, skoro stejně velká jako má dospělá německá doga a dlouhatánské uši, se kterými se snad už rodí. Čumák krabatí jako velký baset a má nepřebernou škálu výrazů, z nichž onen slavný – pes se smutnýma očima – je pouze jeden z mnoha. Ušiska tahá po zemi a když se rozhodne běhat, šlape si po nich a dělá kotrmelce. Přední tlapky jsou dvojnásobně velké, než u ostatních, takže když jimi v zápalu hry máchne třeba po čivavě, hrozí, že z ní zbude jen mastný flek. Náš malý basetík má symetricky rozložené „bílé ponožtičky“, takže se mě zvědavé sousedky neustále vyptávaly, co se jí to stalo, že má zavázané nožičky.   

    2,5měsíční baseťátko Gina z Hlubocké hájovny