Basetík zahradník

Z našeho zvědavého baseťátka se letos v létě stal odborník na zahradničení. V jarní pěstovací euforii jsem do velkého květináče na balkóně zasadila dvě rajčata. Na jednom vyrostla krásná malá červená kulatá rajčátka, na druhém zase hruškoidní žlutá. Vypadala úžasně a chutnala ještě líp, takže se páníčci těšili, jak si budou užívat chutných zdravých salátů. Ale jen do té doby, než se rajčátka začala náhle ztrácet.

Byla to záhada, kterou nám pomohlo vyluštit přichycení baseťoucha při činu čili s tlamou přežvykující  rajčata, kterak obchází květináč  a nenápadně obhlíží úrodu. Okamžitě nasadil výraz „já nic, já neviňátko, já se tu jen tak procházím“. Nenápadně natahoval krk, aby v následné bleskurychlé akci (když se páníčci zdánlivě nedívali), při plavném výskoku a opření se předníma tlapiskama o květináč, začal otrhávat vybrané plody rajčatovníku.  Madam je ovšem gurmánka, žádnej vobyčejnej vořech, co žere všechno. Hezky si vybírala ta nejzralejší rajčátka, která byla dostatečně sladká, aby jí chutnala. Po akci se rychle odklidila na pelíšek a tvářila se, jako že tam leží celé odpoledne a zrovna se probudila.

Nejsem já neviňátko...????!!! Chcete mě ????

                    

V tom ovšem její zahradnická činnost zdaleka neskončila. Má ráda vonný dech, který si pravidelně dopřává okusováním máty peprné, rozmarýnu nebo bazalky. Své gurmánství dotáhla k dokonalosti sežvýkáním metrového kaktusu s četnými bodlinami. Já kolem něj jenom prošla a už jsem měla rozpíchané ruce, zatímco baset ho sežvýkal jako největší lahůdku. Chudák kaktus její řádění nepřežil a raději to vzdal. Ne tak plechová basetí tlama, která kaktus momentálně vyměnila za kávovník. Ten naštěstí její "odborné zahradničení“ s největší pravděpodobností přežije, protože i když je baset dlouhej jako účet za elektřinu, do dvou metrů nedosáhne. Jinak by si určitě s chutí dal i kávová zrna, a ani by mu nevadilo, že jsou ve stavu tuhém a ne tekutém, a dokonce nepražená. Náš pejsek je prostě gurmán a neustále musí "objevovat" nové chutě.

Konečně pořádná večeře!! Z té pidimisky, co mi dávají, se jeden nenají!

Zápisky lázeňského dobrodruha - Mšené

Víska Mšené krásou ani pamětihodnostmi neoplývá. Je to škoda, protože díky lázním k tomu má dobré předpoklady. Ani pořádná hospoda tu není, jen takový zakouřený pajzl, o kavárně nebo cukrárně nemluvě. Jedinou pamětihodností je oprýskaná kaplička na náměstí, nebo spíš na návsi. Kol kolem změť podivných domků ve stylu každý pes, jiná ves. Už před dávnými časy někdo zohyzdil toto docela hezké místo socialistickými monstry a zničil jeho původní ráz. Občas ještě někde vykoukne kousek původní architektury. Nad náměstím stojí rozsáhlý areál místního „zámku“, později barokního statku. Z budovy čouhá v zarostlé zahradě jen střecha. Dle místních se čeká, až to celé spadne. Obecní úřad budovu prodal nějakému Rusovi, který se o ni nestará. A to prý byla ještě před 20 lety krásně opravená a ve skvělém stavu. Jediné, co snad stojí ještě za zachování, jsou rozsáhlé gotické sklepy. Ve výčtu „antipamátek“ nesmím zapomenout na koupaliště, které bylo ještě vloni funkční, než ho nějací místní grázlové totálně zničili. A samozřejmě nádraží. Kdysi sem jezdila lokálka, po které zbyly zarostlé koleje a nádražní budova, dnes zazděná a „obdařená“ vrstvou odpadků. Takže asi nejzajímavější zdejší „pamětihodností“ je rodinná likérka „OKAR“. Likérku provozuje pan Karpíšek se svým zetěm Josefem Mejstříkem a občas dělá zvědavým, alkoholuchtivým lázeňským hostům exkurze.

Hlavní ulice

Náves

Bývalé nádraží

Likérka Okar

Je škoda, že obec Mšené tak málo dbá na svůj rozvoj. Lázeňští hosté by se určitě rádi pobavili v hezké restauraci, zašli na nějaký dobrý zákusek nebo dvě deci vína. Místo toho se tu jen poflakuje unuděná mládež a chodí ničit lavičky do lázeňského parku.

Barokní statek

Obecní úřad

Kaplička u cesty

Zápisky lázeňského dobrodruha - Doksany

Do Doksan jsem jela natřikrát. Poprvé nebyl na prohlídku čas, podruhé byl, ale tak málo, že jsem ji měla téměř v běhu. Až potřetí jsem si ji mohla užít. V Doksanech se nachází rozsáhlý areál kláštera sester premonstrátek, založený Vladislavem II. a jeho ženou Gertrudou kolem roku 1145. V kdysi významném klášteře vychovávali i sv. Anežku Českou. Původně románská stavba zažila bohatou historii. Několikrát byl poničen, vyhořel. V 17. století prošel rozsáhlou barokní přestavbou. V roce 1782 jej Josef II. zrušil. Zřídili zde vojenský špitál, kasárna. Později ho měla v nájmu kněžna Poniatowská, která část areálu upravila na panské sídlo. V roce 1805 ho koupil Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu, kterému panství patřilo do roku 1945. Po válce areál vlastnil státní statek. Je strašně depresivní dívat se jak ta nádhera chátrá, jak se čeká až spadne. Ale asi se nenajde žádný dobrodinec, který by věnoval nějakou tu miliardičku na jeho záchranu. Většina areálu je nepřístupná. Prohlídka by byla nejspíš na vlastní nebezpečí. V nejhorším stavu jsou bývalé hospodářské budovy – pivovar, sýpky, prádelna. Chátrají už 30 let…

Klášter v Doksanech

Vstupní brána do zámku

1. nádvoří

Bývalý pivovar

Část budov před několika lety zpět odkoupily sestry premonstrátky, které v něm obnovily klášter a dodnes zde žijí. Tato část je opravená a nepřístupná veřejnosti. Co ale můžeme obdivovat je klášterní chrám Narození Panny Marie, původně románská bazilika z 12. století, později barokně přestavěná. Interiér, to je čistá barokní nádhera. Jeden z nejkrásnější barokních kostelů, které jsem viděla. Vévodí mu oltář s obrazem Narození Panny Marie od Petra Brandla. Kromě kostela je možno prohlédnout si původně románskou kryptu. Za pozornost ještě stojí budova fary, konvent, prelatura, hlavní brána, pod areálem u řeky je bývalý mlýn. Byla jsem tu jediným zájemcem a tak mi pan průvodce udělal soukromý výklad i prohlídku. Doksany jsou krásné, ale zároveň i strašně smutné. Jejich osud je nejspíš zpečetěn. Na jejich obnovu by bylo zapotřebí takové množství financí, že je nikdo nedá a tak tu za pár let asi bude viset cedule „Vstup zakázán, nebezpečí úrazu“ a za dalších pár let jen polorozbořené zdi.

Fara

Kostel Narození Panny Marie

Klášterní kostel Narození Panny Marie

Konvent

Krypta

Zápisky lázeňského dobrodruha - Louny

Můj druhý pokus o prohlídku Loun byl úspěšný. I když mě autobus málem ujel. Trochu poprchalo,  tak jsem se schovala pod střechu, a ten mizera řidič jel o 10 minut dřív a tvářil se, že nemíní zastavit. Mávala jsem ale tak zuřivě, že nakonec přece jen zacouval zpátky. Louny jsou malinkaté a roztomilé. Městečko jako na dlani. Louny jsou zvláštní tím, že mají krásně zachovalé hradby zakončené Žateckou bránou. Co ale dělá zdejší památky výjimečnými je oltář v gotickém kostele sv. Mikuláše. Překrásná řezba vyvedená do nejmenších detailů. Jenom jsem si vybrala špatný den – pondělí, kdy je kostel uzavřený. Naštěstí jsem se mohla alespoň podívat přes sklo. Když není zavřeno, je možno vystoupat na věž kostela. Na Mírovém náměstí socha Jana Husa, radnice a městská knihovna. Kousek dál Vrchlického divadlo a funkcionalistický kostel Českobratrské církve evangelické z roku 1932. A protože jsem měla ještě trochu času, zašla jsem jen tak ze zvědavosti do knihkupectví a objevila jsem tam úžasnou knihu. „Deník zlého psa“ je deníček psaný jedním anglickým vořechem, který glosuje počíná psů a lidí během jednoho roku. Smála jsem se ještě dlouho po jeho přečtení. Louny se mi moc líbily. Hezké město s nejen krásnými památkami, ale i knihami…

Středověké hradby

Žatecká brána

Kostel sv. Mikuláše

Radnice

Muzeum

Městská knihovna

Zápisky lázeňského dobrodruha - Zámek Libochovice

Do Libochovic cesta krátká, ale dopravní dostupnost ohavná. Tady je vůbec doprava dost zajímavá. Člověk nikdy neví, kdy pojede, jestli vůbec pojede a kam pojede. Autobus občas nejede, občas jede o 10 minut dřív a někdy zase o půl hodiny později. Prostě vždycky je to tak trochu dobrodružství a sázka na nejistotu. Libochovice jsou odsud asi 14 km, ale pokud nechcete jít zpátky pěšky, musíte vyrazit v pracovní den hned po obědě, aby jste se stihli vrátit, nebo budete spát někde na mezi.

Libochovice - náměstí s morovým sloupem

Libochovice děkanský kostel

Město Libochovice je především známé krásným zámkem s rozsáhlým francouzsko-anglickým parkem a jako rodiště Jana Evangelisty Purkyně. Prohlídka zámku trvá skoro hodinu, protože se prochází celé jedno patro, ale určitě stojí za vidění. My zámkopošuci jsme byli nadšení. Z parku jsem stačila projít jen tu část, která je ve stylu francouzských zahrad. Romantické scenérie se zákruty řeky Ohře ve slunečném odpoledni lákaly k posezení, ale neúprosný čas a chtivost vidět i další pamětihodnosti mě vyhnaly na obhlídku města. Libochovice jsou malinkaté, ale docela hezké. Hned vedle zámku kostel Všech svatých, na náměstí mariánský sloup a kousek vlevo cukrárna, kde prodávají „mejdlíčka“ z dob našich babiček.

Památník J.E.Purkyně

Zámek

Zámek vchod

Zámecký park

Zámecký park a řeka Ohře

Zápisky lázeňského dobrodruha - Brozany nad Ohří

Co dělat v sobotu odpoledne? Vyrazit na výlet! Jenže, možnosti jsou omezené zdejší podivuhodnou dopravou. Všude kam se dá dojet bez pětinásobného přestupování jsme už byly. Ale vlastně nebyly… Je tu ještě víska zvaná Brozany nad Ohří. Co zajímavého je v Brozanech? Tvrz. To je určitě důvod k návštěvě. Tvrz z dálky vypadá jako lepší vilka. Stojí na kopci nad vesnicí a pod ní mlýn s krásnými psaníčkovými sgrafity. Vyfuněly jsme na kopec a modlily se, aby ta námaha nebyla zbytečná. Jestli bude na dveřích cedule, že je zavřeno, trefí mě asi šlak. Naštěstí netrefil… Otevřeno v sobotu a v neděli. Tvrz byla nedávno opravená. Neoplývá honosnou výbavou se starobylým nábytkem a obrazy, ale skromnou výstavou věnovanou historii tohoto místa, rodu pánů Zajíců z Házmburka a několika pověstem spjatým s původní rozsáhlou tvrzí, ze které v podstatě zbylo jen torzo. Ale i tak stojí za vidění.

V Bozanech je kromě tvrze i krásný kostel sv. Gottharda ze 14. století. Kostel je bohužel zavřený a obehnaný zdí, takže ho lze obhlédnout jen zvenčí. Ale je hezky opravený. Naproti kostelu je pozdně empírová budova fary v naprosto dezolátním stavu. Na náměstí restaurace Na růžku. A protože jsme měly do odjezdu autobusu čas, rozhodly jsme se vyzkoušet zdejší pohostinnost. Interiér nic moc, takový socialistický pozůstatek s trofejemi místních hromadných vrahů zvaných myslivci, ale dobře vařili. A čepovali dožínkové kvasnicové pivo. Mám dojem, že se z lázní vrátím jako poloviční alkoholik. Tolik piva, co tady, nevypiju za celý rok…

Při čekání na autobus nás zaujala budova Sokola v empírovém stylu. Ne, že by byla tak úžasná (je spíš v mírně dezolátním stavu), ale co nás naprosto přivedlo k euforii smíchu, bylo sdělení napsané na dveřích. Totiž to, že „Zelí chodí s Jirkou“. Naše bujná fantazie nás přivedla k barvitému vykreslení hlávky zelí, držící za ruku onoho Jirku. Co člověku stačí ke štěstí, že? :-)

Tvrz

Mlýn

Zápisky lázeňského dobrodruha – Panenský Týnec a menhir Zkamenělý pastýř

Panenský Týnec je zvláštní místo. Už skoro 700 let zde stojí nedostavěný gotický klášterní chrám, který začal budovat Jaroslav Plichta ze Žerotína. Chrám stojí na silné léčivé pozitivní zóně. Jaroslav Plichta ze Žerotína byl členem družiny českého krále Jana Lucemburského a patřil k nejproslulejším českým rytířům. Padl roku 1322 v bitvě u Mühldorfu. Po jeho smrti zůstal chrám nedostavěný. Je to místo energeticky nabité pozitivní silou, dokáže léčit, přinášet radost ze života. Byla jsem strašně zvědavá, jestli na tom něco je. Nevím, zda v mém případě platilo „věř a víra tvá tě uzdraví“, ale pravda je, že v momentě, kdy jsem stoupla na energetický bod, přestala mě bolet hlava. A dá-li se říct, že lze cítit něco jako čistou radost, tak právě na tomto místě. Měla jsem strašně příjemný pocit a nikomu z nás se nechtělo odejít. Je to úžasné místo, ať už věříte nebo ne.

Chrám v Panenském Týnci

Portál katedrály

Katedrála

Energetický střed

V Panenském Týnci ale není jen nedostavěná katedrála. Na návsi stojí kostel sv. Jana Nepomuckého a hned za ním bývalý klášter klarisek, po zrušení přebudovaný na zámek.

Klášter klarisek

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Kousek za Perucí, mezi vesnicemi Telce a Klobuky stojí uprostřed pole….menhir. Ano, keltský menhir. Menhir Kamenný pastýř, je největší svého druhu u nás. Měří přes 3 metry a stojí osamoceně uprostřed lánů polí. Nelze ho přehlédnout, jak tam ční k nebi. Kdysi prý byl obklopen řadou malých menhirů, ty však už vzaly za své při obdělávání polí. Energetické centrum starých Keltů také vyzařuje pozitivní sílu. Když jsem se k němu přitiskla, krásně hřál. Ne, že by z něho sálala zrovna atomová energie, ale byl krásně vyhřátý od sluníčka. V dálce se honila bouřková mračna, takže to vypadalo trošku strašidelně, ale stejně měl člověk takový nějaký povznášející pocit. :-)

Menhir Kamenný pastýř

Menhir

Zápisky lázeňského dobrodruha - Peruc

Jsem v kraji starých českých bájí a pověstí. Když se rozhlédnu po okolí vidím horu Říp. Přesně sem doputoval Praotec Čech, když ho začaly bolet nohy a dostal chuť na mléko a strdí nebo-li med (asi měl rád sladké, mlsoun jeden). Nedaleko odsud jsou Stadice, kam jezdila kněžna Libuše na rande za Přemyslem Oráčem, ale nejblíže jePeruc. Tady svedl kníže Oldřich pradlenu Boženu a učinil ji kněžnou. V Peruci tuto slavnou událost připomíná Oldřichův dub, který více jak 1000 let je stár, takže snad knížete může i pamatovat. Boženu připomíná zase Boženina studánka. Ta bude mladšího data. Voda nepitná. V Peruci je ovšem řada jiných památek. Na návsi kostel sv. Petra a Pavla, naproti barokní zámek. Dnes v soukromých rukou, zavřený. V části zámku je expozice věnovaná malíři Emilu Fillovi. Mnoho návštěvníků tam nebylo a tak mi paní průvodkyně udělala soukromou prohlídku po expozici. Kubismus není zrovna můj oblíbený směr, ale jeden obraz kubistického zátiší byl nádherný. V parku za zámkem je Muzeum české vesnice. Některé exponáty si pamatuji ještě od babičky. A mimochodem, přes silnici naproti kostelu je hospoda, která nevypadá zrovna designově, ale fakt dobře tam vaří.

Oldřichův dub

Boženina studánka

Zámek

Muzeum české vesnice

Radnice

Kostel Petra a Pavla

Zápisky lázeňského dobrodruha – Házmburk a Třebenice

Plány jsou od toho, aby se občas měnily. Jely jsme se Zdenou do Loun a doputovaly jsme na hrad Házmburk. Kamarádka Vilma  a její auto změnili směr naší cesty na projížďku po krásách Českého Středohoří. A tak jsme se kochaly... Na jednom kopci zřícenina hradu Košťálov, na druhém zbytky Hrádku. Cestou zastávka v Třebenicích, kde je Muzeum českého granátu. Mají tu krásné exponáty. Muzeum je v bývalém německém luteránském kostele a je věnováno historii těžby granátů i historii tohoto místa.

Muzeum českého granátu v Třebenicích

Muzeum je v luteránském kostele

Muzeum českého granátu

Kamkoli se člověk ve zdejších krajích vydá, vždycky vidí v dáli či z blízka kopce Českého Středohoří a na jednom z nich zříceniny hradu Házmburka. Tyčí se nad krajem a ještě dnes dokazuje, že Zajícové z Házmburka si vybrali pro svůj hrad opravdu strategickou polohu. Dívala jsem se na ten kopec nahoru a říkala si, že to bude pořádný vysokohorský výstup…! Naštěstí, pro hypochondry jako jsem já, tam vede docela pohodlná cestička. Takže jsem úpěšně vyfuněla na hrad bez ztráty některé části těla. Je odsud nádherný výhled na okolní kopce. Z hradu zbyly dvě věže – Bílá a Černá, na které můžou zvědaví turisté vylézt a obdivovat krásy Českého Středohoří.

Hrad Házmburk

Hrad Házmburk - Černá věž

Hrad Házmburk - Bílá věž

České Středohoří a hora Říp