Invalidovna

Když se řekne Invalidovna samozřejmě, se mi vybaví ta pařížská. A ve spojení s Prahou? Ach ano, stanice metra trasy B. Invalidovna v Karlíně...??? Když jsem se přistěhovala do Prahy, párkrát jsem jela kolem, aniž bych si uvědomovla, co vlastně ten rozsáhlý areál skrytý za parkem doopravdy znamená. Oprýskaná budova jakých lze najít nejen v Praze mnoho. V rámci Dne evropského kulturního dědictví bylo možno asi po 60ti letech Invalidovnu navštívit, a tak jsem neodolala. Mimochodem, ještě to s naším národem nebude tak špatné, když je ochoten vystát hodinovou frontu na vstup.

Hlavní vchod

Busta Petra Strozziho

Architektonický návrh K.I.Dientzenhofera

Plán výstavby

Invalidovna byla vybudována v letech 1731-37, jako útulek pro válečné vysloužilce, z nadace hraběte Petra Strozziho. Na počátku 18. století vedení císařské armády rozhodlo o zřízení podobného ústavu, jakým bylo pařížské Hotel des Invalides. Z prostředků nadace byly zakoupeny pozemky poblíž Prahy. Základní architektonický návrh je dílem Josefa Emanuela Fischera z Erlachu, projekt budovy vytvořil Kilián Ignác Dientzenhoffer. Síť chodeb rozdělovala čtvercovou plochu na devět dílů, z nichž prostřední tři tvořily centrální dvůr s podélným kostelem. Šest dílů tvořily čtvercové dvory obestavěné obytnými budovami. V areálu byly plánovány refektáře a slavnostní sály, kuchyně, dílny, krámky, škola, nemocnice s oddělením pro choromyslné a porodní bábou, vězení, množství umýváren a záchodů. Projekt počítal i s vodovodem a kanalizací. Obytné čtvercové jednotky o straně 12 metrů sloužily jednotce čítající 32 osob. Pro vyšší důstojníky a vojáky s rodinami byly určeny menší samostatné jednotky. Celkem byla Invalidovna navržena k ubytování 4000 osob. Na přilehlých pozemcích měl vyrůst pivovar, vinopalna, jatka, prádelna a hřbitov s hřbitovní kaplí. Stavba začala v létě 1731. V roce 1737 byla stavba zastavena, protože prostředky nadace k realizaci projektu nestačily. Postavena byla jen jedna devítina - nárožní čtvercová budova. Ta byla upravena tak, aby v menším měřítku plnila funkce celého komplexu. Obsahovala nemocnici, krámky, dílny i kapli sv. Kříže. V prvních letech ubytovala 200 invalidů. V roce 1874 ji obývalo až 1400 osob. V roce 1925 bylo v části komplexu zřízeno vojenské muzeum. Později se sem nastěhovalo technické muzeum a zemské finanční ředitelství. V roce 1942 budovu zabrali Němci pro vojenské vysloužilce. Po válce se areál vrátil pod správu ministerstva národní obrany a muzea. Povodeň v srpnu 2002 budovu těžce poškodila. V roce 2002 objekt získal Vojenský ústřední archiv Armády České republiky. V roce 2009 proběhla rekonstrukce.

Povodeň 2002

Chodba přízemí

Vězení

Umývárna

Protože je to stále vojenský objekt, byli jsme dobře střeženi, aby se někdo nezatoulal, kam by neměl. Měl to být opravdu stát ve státě. A i přesto, že byla postavena jen jedna devítina, má úctyhodné rozměry. Prohlídka trvala asi hodinu a určitě stála za to. Celý areál je dost poničený zubem času i povodní, ale doufám, že se ho podaří opravit.

Basetík otesánkovitý

Basetík nám dospívá a začíná se podobat ostatním basetům. Už ho ani tak moc nebaví honit se po bytě za hračkami nebo se snažit utrhnout medvědovi ucho. Většinu času vymýšlí, jak se dostat na sedačku, kam nesmí, ale když se tam dostane, rozvalí se, nejlépe na zádech, tlapiska dovrchu a dělá, že spí. Ovšem nespí, pozoruje. Jakmile se otevře lednička, už stojí u dveří v pozoru. Taky má vlastní televizi a lepší než páníčci. Místo na americké krváky, upřeně zírá do trouby, jakmile se tam něco peče. Pravidelně se snaží vyšplhat na linku nebo na stůl. A běda, jak je něco hned u kraje…

Idylka po obědě

Když se mu podaří nepozorovaně dostat do postele, tiše se nasouká mezi páníčky. Zády se opře o jednoho a nohama o druhého a nenápadně se vrtí tak dlouho, až si udělá patřičný prostor. Ráno se páníčci probudí tím, že každý na své straně postele padá dolů a baset se pohodlně rozvaluje uprostřed, chrápe jak starej chlap, funí, štěká a vrčí ze sna. Na rozkaz „dolů z postele“ dělá, že právě ohluchl a oslepl a snaží se splynout s postelí. Vzhledem k tomu, že je postel bílá a baset černý, je to opravdu dost těžké…

Kapříka si dám

Baset je pes všežravý. Nebo spíš pažravý….Sní opravdu všechno, co se dá jíst a dost často i to, co se jíst nedá. Jednou nás Gina pěkně vyděsila. To byla ještě malé štěně, když někde sežrala kyselé okurky i s pytlíkem a my si toho nevšimli. Za tři dny nám uprostřed pokoje vyzvracela netknutý pytlík i s okurkama. Myslím, že by se mělo říkat, že má někdo basetí žaludek a ne kachní. Venku musí občas nosit koš, protože je schopná do sebe nasoukat naprosto všechno, hlavně to, co nejvíc smrdí, čili různé druhy exkrementů…

Naše mlsné baseťátko strašně rádo dělá kuchtíčka pomocníčka páníčkovi, když vaří. Chodí mu za patami a zbožně na něj kouká nebo u něho sedí, upřeně ho pozoruje a snaží se vyloudit nějakou dobrotu. A kdo by odolal smutnému basetímu pohledu, že…???!! Ovšem, když jí nechce dát, umí si pěkně hlasitě říct o svůj díl. A běda, jak se zpozdíme o pár minut s večeří. Basetí nadávání je pěkně slyšet.

Dáte mi konečně něco k jídlu….???!!!    

                     

Bohužel Mexxík se asi před rokem a půl odstěhoval. A tak přišla Gina o svého kamaráda. Naštěstí se přistěhovala Bára Bulíková. Bára je bulík nebo-li kříženec bulteriéra. Vypadá sice hrozivě, je klabonosá, ale ve skutečnosti je to čistokrevný postelový pes, notně přežraný a patřičně rozmazlený, jako všichni. S Ginou si padly do oka. Jsou jako black and white, protože Bára je celá bílá. Na procházkách se předhánějí, která bude vepředu, takže paničky za nimi vlají jak hadr na holi. Obě dvě nejsou moc běhavé (pokud zrovna nejsou na vodítku) a nejraději se okusují. Jejich hry vypadají pro neznalé dost hrozivě. Jsou zhruba stejně velké a tak to vypadá jako řecko-římský zápas v těžké váze. Zdánlivý boj baseta s bulteriérem, kdy se jedna druhou snaží dostat na záda a obě u toho hrozivě vrčí. Gina chytá Báru za nohy a Bára Ginu za ušiska. Za ty její dlouhá ušiska se tahá moc dobře. Chvíli se na zemi válí jedna, chvíli druhá. Holky se mají moc rády a jedna bez druhé nedá ránu.

Gina a Bára bulíková

Basetík rarachovitý

Baset je opravdu úžasný pes, přátelský, líný, celý den spící, ale v tom případě nemáme baseta, ale jinou zvířenu. Naše hyperaktivní basetidlo popírá veškerou znalost o basetech.
Baset miluje všechny lidi a zvířátka. Je neskutečně zvědavý a jeho lovecký pud ho ponouká, aby se snažil všechny své psí kamarády ulovit, což Gina provozuje strašně ráda. Mezi její nejoblíbenější lovnou zvěř patří Bára, bernský salašnický pes. Bára je vysoká, chlupatá a strašně hodná. Nechá se od malého basetka chytat za nohy, dlouhá chlupiska, povalit na zem a dělá uloveného králíka. Basetík nemá nic lepšího na práci, než plnou parou svých teď už asi 20 kg, hupsnout Báře na břicho a zuřivě ji tahat za ušiska a čumák. Další oblíbenou hračkou jsou čivaváci Freja a Fenri. Ti se ovšem chytit nedají. A tak se basetík musí dát do běhu, protože čivavy jsou nejen mrňavé, ale hlavně zdrhací. Vidět utíkat baseta je opravdu zážitek. Když se ten dlouhý válec řítí vpřed, uši za ním vlají a zadní nohy občas předbíhají ty přední. To pak metá kotrmelce a zuřivě štěká. Kdesi jsem jednou četla, že basetí štěkot se ozývá jako maják v mlze. Je to pravda. Každý se snaží zjistit odkud se ten hluboký hlas ozývá a očekává nejméně německou dogu, ale nestačí se divit, když vidí malé ušaté individuum...

Gina ulovila Báru

Ginin nejlepší kamarád je Mexxík. Mexx je celý bílý, kudrnatý boloňský psík. Má její asi čtvrtinovou váhu, ale je to neohrožený gentleman. Brání Ginu před všemi, kteří se mu nezdají. Tak jako miluje on ji, miluje ona jeho. Nejradši si někde společně uloví klacek a přetahují se o něj.

Basetík miluje plyšáky. Hrozně moc. Asi mu připomínají zajíčky a divočáky, které má lovit. A tak mu všechny návštěvy nosí plyšáky, páníčci mu kupují plyšáky, případně se o ně snaží obrat své psí kamarády. Ovšem většina plyšáků je velmi brzy invalidní. V pelíšku má naskládaného medvěda bez uší, kachnu bez nohou, krysáka Vasila bez ocasu nebo divočáka Bivoje s vykousanou dírou. Basetík je všechny považuje za své úlovky. Zuřivě s nimi lítá po bytě, třepe hlavou ze strany na stranu a snaží se je zakousnout. Nedávno ovšem zjistil, že ježek rozhodně není plyšák. Když se do něj snažil šprtat tlapkou a očuchávat ho, málem měl v nose bodlinu. A tak jen zuřivě štěkal na to podivné zvíře. Baset se totiž snaží skamarádit se všemi, lidmi, zvířátky i plyšáky...

Baset není žádný hlídací nebo bojový pes. Poslouchání mu moc nejde. Má to v povaze. Při lovu na nízkou zvěř, pro který byl vyšlechtěn, se musí rychle a sám rozhodovat, protože tady jde o život. A tak vycvičit baseta není nic jednoduchého, vlastně je to dost nemožné. Má svou pěkně tvrdou kebuli. Povely typu sedni, lehni, dej pac nebo přines, mu nic neříkají. Většinou se dívá na druhou stranu a tváří se, že zrovna ohluchl... Na obvyklé pojď sem nebo nesmíš, reaguje relativně rychle pouze v případě, že máte v ruce nějaký pamlsek, případně teprve tehdy, když páníčci asi po pětatřicáté zuřivě řvou sípajícím hlasem. To se pak milostivě uráčí rozkaz vykonat. Ale je to jen jeho dobrá vůle a dává to patřičně najevo. Proto se vždycky v duchu směju, když mi nějaký přechytralý uřvaný majitel retrívra nebo labradora začne vykládat, jak mám cvičit psa…..